Václav Florian



Jako by ten svět neměl přesně dané hranice... Je jiný, než ten náš obvyklý – známý a osahaný – zároveň jím, alespoň místy, prostupuje. Mění ho. Jako by se to, co je uvnitř a vně, prolínalo, jako by hranice mezi tím byly proměnlivé – různé nejen plátno od plátna, ale i ze dne na den. Světlo, které činí hranice průchodným
a prostupnými, nezůstává přitom v našem případě pouze v moci umělce, či jeho diváka, jsou, zdá se, mnohem více dílem těch bytostí na plátnech zobrazených, jejich setrvalých pohledů, dlaní zastižených ne
v pohybu, ale v gestu, jejich pavoučích končetin... Toho zneklidnění, které si s sebou nesou, a které tak ochotně rezonuje i v nás.

Václav Florian zobrazuje tváře a postavy jen na první pohled. Podobu a proporce svých postav redukuje
na plochy a obrysy. Zjednodušuje je a tím věci komplikuje, známé se stává neznámým, neznámé vábí tím víc.
V potemnělých zákoutích, na hranicích viditelného, platí jiná pravidla, než na startu za plného světla.

Floriana zajímají více stavy a postoje, než pohyb a směrování. Proto ta ikonická sošnost, proto ty oči, které jsou tak často zavřené. Archetypální příběhy v jeho pracích nacházejí svůj hlas. Ženy, které jsou krásné díky své tajemnosti a tajemné svou krásou. Bytosti z dávných mýtů, které trpělivě čekají na svou příležitost. Zbytnělé tvary rostlin, o nichž by jen bloud mohl říci, že se už dávno nestaly bytostmi. A co se to stalo s námi, zatímco jsme se na tyto obrazy dívali?

Aleš Palán


SEO
©2012 Magdalena Křenková
design: Karla Nixová a Václav Florian